NEJSTARŠÍ DĚJINY STŘEDOKLUK DO BOUŘÍ HUSITSKÝCH

   Jak samo jméno Středokluk /1/ tomu nasvědčuje, rozkládaly se v kraji kolem Prahy rozsáhlé lesy, jež byly oživovány množstvím zvěře a to i zvěre dravé. Vždyť ještě k roku 1276 zaznamenal pokračovatel dějepisce Kosmy, že toho roku přišlo k branám pražského hradu veliké množství vlků.
   Rozvoj sídel lidských v okolí Prahy souvisel s rozvojem života církevního. Jak vzrůstal počet osad v blízkém i dalším okolí pražském, o tom podává zprávu nejprve zakládací listina kláštera břevnovského z r. 993, v níž se jmenují vsi klášteru náležející, mezi nimiž Veleslavín, Liboc, Ruzíň a Střešovice v blízkosti pozdějších Středokluk. Tento majetek byl dary panovníků českých rozhojňován a tím rozvoj sídel lidských v přilehlých krajích podporován.
   V 1. polovině století 12. se zjevují v listině již Únětice. /2/
   Mezitím se rozmohly také dědiny kapituly vyšehradské, jak jest to viděti z darování krále Vratislava (1061-1092), /3/ které uvádí již Ouholice, Chvaly, Nusle, Lobeč u Kralup, Podlešín u Slaného, Knovíz, Libušín a... Kněževes, /4/ kde přiděluje kapitule vyšehradské na 2 popluží půdy se služebníky slujícími „pomizi“ (pomytci t. j. umývači) jménem Hynek a Trebek, pak Lichoceves, v němž patřil tehdy kapitule vyšehradské pouze čistič obleků Nedan a dále Jinonice, Butovice, Bubny, Vinoř a j.
   Také panenský klášter sv. Jiří na Hradčanech, založený asi r. 973, měl záhy dědiny poblíž Středokluk jako Statenice, Kamýk, Lichoceves, Noutonice... Okoř, Kněževes ... Knovíz, Motol.../5/.
   Ovšem že vesnice v zápisech uváděné příslušely zhusta jmenovaným majitelům pouze z části.
   Ves Kněževes byla by tedy podle znění listin nejstarší doložená osada nejbližšího okolí středokluckého.
   Ve 12. století se jmenuje Okoř /6/ a brzy potom Tuchoměřice a dále Hostouň s dvorem a tvrzí, vyměněný králem Janem Lucemburským tehdy ještě s Dejvicemi, Ovencem a 3 dvory v Bubnech probošství pražskému za Praskolesy a jiné vsi na Berounsku.
   Ve stol. 13. náležela část Bělok k jedné z 32 kanovnických prebend kostela sv. Víta. R. 1257 obětoval pražský kanovník Eberhard část dědictví ve vsi Bělokách k oltáři Panny Marie v témž kostele. /7/
   Můžeme-li pokládati latinskou poznámku „Černomic, ubi terra ecclesiae Vyssegradensis“ (Černomice, kde jest území kostela vyšehradského) za příznivou svému mínění, pak k r. 1178 jmenované Černomice v darovací listině knížete Soběslava II., /8/ jsou nynější Černovičky, /9/ kde tohoto roku se uděluje vyšehradské kapitule 70 jiter půdy u Středokluk, v jejichž nedalekém okolí měla vyšehradská kapitula majetek (Kněževes, Lichoceves, Ouholičky). Takto pak by byly Černovičky po Kněževsi nejstarší v listinách připomenutou osadou nejbližšího okolí středokluckého. Však kostel na Černovičkách pochází nejméně z počátku století 14. Po bývalé tvrzi však tu zbyly dosud sotva znatelné valy na polích, příznačně kdysi zvaných „Ohrada“. Také zdivo, které na straně k Středoklukům bylo kdysi odkryto, bylo od povolaných činitelů uznáno za velice starobylé zbytky bývalé tvrze. /10/ U čís. 9. dosud toto zdivo vystupuje na denní světlo.
   Kněževsí, Bělokami a Černomicemi jsme se přiblížili Středoklukům nejvíce.
   Ještě před r. 1300 povstala ve středu zdejších lesů na mýtině či pasece — kluky — osada Středokluky. Jméno její se uvádí po prvé k r. 1316 jako sídlo několika vladyků v deskách půhonných nejstarších, /11/ podle nichž pohání Dětřich ze Skuhrova Bohuslava z Vlčího a ze Středokluk, /12/ že mu učinil škody ve Stochově na koních, dobytku a různých domácích věcech za 40 marek stříbra. /12a/
   Týž žalobce pohání i Jindřicha ze Středokluk pro pych, učiněný mu v Makotřasích na rybách v ceně 40 marek stř. /12b/ a pro podobné škody pohání brzy potom i Frydrycha ze Středokluk. /12c/
   V témž roce nebo snad o něco později pohnal před soud Pavel z Tuchoměřic Dětvína, Peška, Jana a Vavřince z Kněževsi, kteří naň poštvali Petra z Bělok, jenž mu pak loupil na majetku v Tuchoměřicích. /14/
   To by byly nejstarší zprávy o vesnici Středoklukách a jejím okolí. Nejbližší pak zmínka o Středoklukách se činí dosti brzy potom. Jest uvedena ve zprávě, že před r. 1340 měla pražská kapitula na zboží středokluckém jakousi prebendu a pražští scholastikové nějaké platy. R. 1373 držel zmíněné obročí ve Středoklukách kardinál sv. Anděla a po něm Jaroslav z Pořešína až do r. 1404. V čem tento užitek záležel, není nám blíže známo, ale zůstal pražské kapitule jako jedna z nejlepších prebend až do bouří husitských. Ještě častěji k tomu poukážeme, že ve Středoklukách bývaly vedle vlastního panství 2—3 manské dvory.
   Nyní si povšimneme záležitostí církevních.
   Kraj pražský se dělíval na 9 děkanátů, z nichž jeden byl ořechovský (ves Ořech), který se rozkládal na levém břehu Vltavy a prostíral se na jih až k Slapům, na západ k Unhošti a na sever až k Buštěvsi (od r. 1880 „Buštěhrad“) a k Roztokům. Odtud dále na sever bylo již Slánsko až k Ohři.
   V děkanátě ořechovském se uvádí podle starobylého katalogu pražské diecese 39 plebanií či farních míst, ze kterých tuto jmenujeme Stodůlky, Liboc, Kopaninu, Tuchoměřice, Hostivice, Středokluky, Tachlovice, Hořelice, Hostouň, Unhošť, Černomice, Zlechov atd., samé osady středokluckého okolí. /15/
   V polovině 14. století vidíme, že tvrz a ves Středokluky i s podacím kostelním drží synové Frenclína Jakubova, podkomořího (od r. 1331) krále Jana Lucemburského. Tento Frenclín pocházel z bohatého měšťanského rodu pražského, zvaného po předku Velflínu (v 2. pol. 13. stol.) Velflíni, a měl syny Frenclína (1354—1360) a Pešla (1370), kteří byli pány „na Středoklucích“, kde často na tvrzi přebývali a zejména Pešl se i s oblibou nazýval a psával panošem ze Středokluk /16/ a též ze Ptice, což se stalo zejména r. 1378, když prodával na Středoklukách plat ke klášteru sv. Tomáše v Praze. /17/
   Podle příležitosti činíme ještě malou zmínku o tvrzi středoklucké. Tato stávala beze vší pochybnosti tam, kde byl i pozdější tak zvaný „zámeček“ středoklucký, o němž se ještě častěji zmíníme, totiž na dvoře vrchnostenského statku. Jiné umísťování středoklucké tvrze jest ničím nedoložené, plané povídání. Tolik prozatím k vůli porozumění.
   Že ve Středoklukách tím časem byl již kostel s farou, máme bezpečně doloženo, což platí i o kostele a faře v Černomicích. Oba tyto kostely patřily k děkanství ořechovskému již ve 14. stol.
   Nejstarší zmínka o farnosti středoklucké jest učiněna v seznamu papežských desátků z r. 1352, kdy bylo odtud odvedeno 6 grošů, /18/ kterážto dávka bývala v pozdějších dobách zvyšována na 8 gr. /19/ Farář černomický dal tehdy 9 gr., což se odtud platívalo i později, r. 1399 však z této farnosti odvedl farář Šimon 18 gr. — snad za dva roky.
   V tomto seznamu jmenuje se i fara tuchoměřická (15 pak 36 g.), hostounská (30 gr. pak 1 kopa gr.) a kopaninská (9 pak 18 gr.).
   Fara středoklucká byla podle toho - desátek se platil z čistého příjmu - z nejchudších.
   V zápisech o zakládání kostelů (Libri erectionum) a o uvádění farářů (Libri confirmationum) /20/ nacházíme první zprávy o středokluckých a černomických farářích. Prvním historicky zaručeným farářem ve Středoklukách byl jakýsi kněz Mikuláš, po kterém, když se svého úřadu vzdal, byl sem presentován oním Frenclínem z rodu Velflínů, měšťanů pražských, jako vrchností středokluckou a potvrzen kněz Řehoř, jejž v úřad duchovní uvedl dne 17. června 1354 tehdejší farář v Černomicích Tomáš. /21/ Po smrti tohoto Tomáše dostal se na faru černomickou podle presentace Štěpána, syna Budkova, Ondřej z Hořovic, jejž zase uvedl v úřad farář z Kopaniny Martin. K faře černomické slušely patrně tehdy obojí Čičovice, Okoř a Třebovízek, osada později zaniklá (v místech Pazderny). Farář středoklucký Řehoř zemřel již r. 1359 a 8. února téhož roku byl týmž Frenclínem řečeným také „Od věže“ podán na středokluckou faru Mikuláš, syn Konráda z Litoměřic. V úřad duchovní jej uvedl plebán černomický. /22/ Pobytu Mikulášova ve Středoklukách nebylo však nadlouze, neboť zemřel ještě téhož roku, načež 12. října t. r. byl podle presentace opět téhož Frenclína Od věže uveden na faru středokluckou plebánem kopaninským Albert, syn Mořicův z Plzně. /23/ Jak dlouho tento v novém úřadě svém setrval, toho nevíme, ale bylo to také asi velmi na krátce, neboť v témž prameni dějepisném /24/se již k r. 1361 praví, že Jan, farář středoklucký, byl samým arcibiskupem pražským navržen a také potvrzen ke kapli sv. Antonína ve dvoře arcibiskupském na Malé Straně v Praze. Ale ihned zase r. 1362 čteme, že Ondřej, dříve farář v Minicích a někdejší plebán u sv. Štěpána „ve zdi“ Starého Města Pražského, byl po návrhu známého nám Frenclína ustanoven ke kostelu středokluckému a sice prý z důvodu výměny místa s někdejším farářem středokluckým Janem. /25/ Farář Jan tedy patrně držel dvojí prebendu. Ve Středoklukách žil do r. 1364, byv odtud vystřídán toho roku Janem, dotud farářem v Újezdě nad Kladnem a to s vědomím středokluckého patrona Pešla, komorníka císaře Karla IV., a on sám ujal se fary v Újezdě, byv tam uveden děkanem slanským, kdežto touž úsluhu Janovi ve Středoklukách prokázal děkan ořechovský. /26/
   Jan setrval v duchovní správě středoklucké do 1. března 1370, načež své místo zaměnil s knězem Janem z Bonětic, dotud oltářníkem Panny Marie v klášteře benediktinek sv. Ducha v Praze. /27/ Stalo se tak se souhlasem příslušného tamního patrona panoše Františka z Okoře.
   Při kostele sv. Vavřince v Černomicích se uvádí po smrti Ondřeje z Horažďovic r. 1380 jako kaplan Šimon z Hostivic (zemř. 1392), ustanovený zde k presentaci jakési Máry, vdovy po Joklínovi z Černomic jinak z Ličkova zvaném, /28/ která tedy tou dobou jako patronka kostela držela patrně tvrz i ves Černomice po svém choti. 
Téhož roku 1392 však byl k podání tehdejšího pána a patrona Černomic (od r. 1392) Herborta z Kolovrat ustanoven při chrámu sv. Vavřince farářem Mořic, syn Šimona z Loun, /29/ po něm pak Martin a po smrti tohoto dne 5. ledna r. 1399 Šimon z Horek podle podání téhož patrona. /30/
   Černomické zboží bylo tím časem dosti zadlužené, neboť na něm byly zapisovány platy komorní. /31/
   Po Herbortovi seděl na Černomicích Albrecht z Kolovrat, jeho potomek s chotí Eliškou (1434), po jejíž smrti pojal druhou manželku Markétu, kterou zaopatřil na svém zboží loděnickém. Zemřel r. 1460.
   Poslední z této větve Kolovratů Herbart se připomíná r. 1475. Po jeho smrti přešly Černomice s tvrzí pustou na rod Bezdružických z Kolovrat a byl odtud vydáván starodávný plat ke koleji Karlově do Prahy.
   Na tomto místě sluší vzpomenouti velmi vzácné památky kostela černomického sv. Vavřince, totiž desky náhrobní, zasazené po levé straně presbytáře, kterážto nese nápis dnes již těžko čitelný „A(nno) D(omini) MCCCLIII tercia die post Viti O(biit) G... (Bud) konis de Cernow ...“ /32/ Uprostřed desky jest vytesána postava dívky s levicí na prsou, v pravici se znakem, na kterém jsou naznačeny dvě skřížené ruce. Jest to tedy podle všeho náhrobek dcery Budka z Černomic, kraječe sukna, měšťana pražského a držitele tvrze černomické, jehož syn Štěpán byl r. 1358 patronem kostela v Černomicích, jak o tom byla již shora učiněna zmínka. Náhrobky ze 14. stol. jsou velmi řídké a proto patří vždy a všude k historickým vzácnostem. Jmenovaný Budek z Černomic  snad dal zbudovati presbytář kostela a ozdobiti malbami. Byl to asi držitel tvrze a vsi Černomic. Presbytář právě jmenovaný jest velmi cennou ukázkou gotického slohu 14. stol. Na jednom svorníku jeho klenby jest označen beránek s praporkem, na druhém pak jakýsi znak, představující přilbu, zpod níž vyčnívají dvě ruce se skříženými dlaněmi, tak asi jako na onom náhrobku právě vylíčeném, na kterém však chybí přilba. Bylo vysloveno mínění, že beránek a skřížené ruce jsou památkou z doby, kdy kostel byl v rukách utrakvistických, protože utrakvisté těchto znaků zhusta používali.
   Jmenovaný Štěpán Budek držel vedle Černomic též jiné statky v kraji slanském. Černomice postoupil své matce Markétě /33/ roku 1358 s polovinou domu a r. 1366 prodal Běloky Prokopovi, synu Seidlovu z Písku. /34/ Takto se dovídáme i o dvou držitelích maličké vsi Bělok ve 14. stol.
   Seidl z Písku se hleděl v kraji pevně uchytiti, neboť si koupil mimo Běloky 20 hřiven ročního platu na Zlíchově a na Makotřasích od bratří Štěpána, kanovníka pražského a Ješka z Makotřas. Jiný syn Budkův Václav prodal Tuchoměřice Jakšovi Bavorovu. /35/ R. 1366 měly však Černomice již zase jiného majitele Mertlína Noezela, který tamní dvůr se všemi lidmi úročnými nabízel k laciné koupi. /36/
   Také ve Středoklukách se dovídáme v těch dobách o nové vrchnosti. Ke dni 2. září 1378 se nám totiž zachoval zápis /37/ smlouvy, kterou vedle Prokopa Bohuslavova, měštěnína Starého Města Pražského, i Pězlín z Ptíče (t. j. Pešl z rodu Velflínů a panoše ze Středokluk), komorník císařské milosti, přiznal se i před úředníky  pražskými, že mimo jiné na svém zboží ve Středoklukách na dvoru poplužním, se všemi dvory kmetcími (selskými), s dědinami (poli), lukami, lesy, potoky a se vší zvolí, což k tomu přísluší, i na všem tom, cožkoli na té vsi má, též 12 a půl kopy grošů /38/ platu ročního, holého toliko a věčného...(každý platil polovinu a tedy 6 kop 15 gr...) prodal nábožným mužům převorovi i všemu konventu kláštera sv. Tomáše, bratřím poustevnického zákona sv. Augustýna pod hradem pražským. Tento plat měl platiti a úročiti polovici na sv. Havla nejprve příštího a druhou polovici o sv. Jiří potom přišlém a tak vždy po všechna léta a roky. A stanoveno bylo při tom, že kdyby řádně platů neodváděl, mohou si kupující bráti na majetku prodávajícího odškodnění „všelikterakú odpornost opovrhúce“. Došlo k tomu dosti brzy a sice 13. dne měsíce listopadu r. 1400, kdy za úřadování převora Martina z Ostrova v přítomnosti bratří Matěje a Jana učiněn byl zájem na zboží středokluckém jmenovaným bratrem Matějem a komorníkem Václavem ve jménu konventu kláštera sv. Tomáše pro nezaplacení úroků o sv. Jiří uplynulém. A k tomu všemu jest na konec připsáno: „A tyto všechny věci a všelikteraké dály sú se s povolením pana Karla, římského císaře a krále českého, a z jeho rozkázání zvláštního. Stalo se v neděli před sv. Vavřincem l. 1378.“ Totéž se opakovalo i v sobotu před sv. Mikulášem dne 4. prosince 1417, když převor kláštera sv. Tomáše na Menším Městě Pražském jménem celého konventu s komorníkem Janem provedli zase  zájem na zboží středokluckém pro neplacení povinného úroku na sv. Havla právě minulého, při čemž byl důvěrníkem stanoven jakýsi Prdla z Lidic.
   K r. 1380 za jmenovaného již faráře Jana z Bonětic se dovídáme některé zajímavé podrobnosti o chrámech sv. Prokopa a sv. Vavřince. Tehdy byla totiž vykonána ve Středoklukách, v Černomicích i v ostatních farnostech po okolí církevní visitace, již provedl arcijáhen Pavel z Janovic. Ve Středoklukách prodléval dne 11. května t. r.
   Kostel středoklucký měl tehdy, jak ze soupisu při visitaci pořízeného se dovídáme, 2 stříbrné kalichy s pozlacenými ořechy, 2 ornáty, z nichž byl 1 sváteční, 1 stříbrnou monstranci pozlacenou s ostatky sv. Prokopa, krásný obraz tváře Kristovy, dobrý misál, zachovalý viaticus a 10 oltářních pokrývek („pallae“). Kostel byl vůbec dobře vypraven a vyzdoben.
   Na faře černomické byla provedena visitace téhož dne za kaplana již shora uvedeného Šimona z Hostivice. Visitator shledal v kostele sv. Vavřince tehdy 1 kalich s pozlaceným ořechem, 2 ornáty všední, třetí roztrhaný, dobrou mešní knihu s notací, dobrý ačkoli špatně vázaný graduál, knihu viaticus dobrou, ale špatně vázanou, antifonář, žaltář starý a 12 pokrývek oltářních. Kaplan sdělil, že u paní na tvrzi se chovají mimo to kalich stříbrný, pozlacený, 2 dobré ornáty s příslušenstvím a 2 stříbrné pozlacené monstrance. /39/
   Visitator přijel tehdy z Hostivic a odejel do Tuchoměřic.
   Svrchu jmenovaný farář Jan z Bonětic žil ve Středoklukách až do r. 1399, kdy v den 8. dubna k presentaci nové vrchnosti Alberta z Gryfštětu jinak ze Středokluk - byl to patrně zeť známého nám Pešla Velflína - ustanoven tu byl duchovním správcem Petr, dotud farář v Královicích. /40/
   Dotčený Albert z Gryfštetu, sídlící na tvrzi středoklucké, zvýšil r. 1401 v kostele sv. Michala na Starém Městě Pražském již starou nadaci při oltáři sv. Kateřiny, sv. Antonína a patronů království českého, při němž byl současně ustanoven oltářníkem kněz Kuncman. V listině, kterou Albert z Gryfštetu jmenovaný oltář takto obmyslil, pamatoval i na duši svého tchána Pešla a jiných svých přátel. /41/ Datována pak jest tato listina slovy: „Ve Středoklucích na tvrzi r. 1401 v neděli Esto mihi.“ Jest to jistě pro Středokluky historická zvláštnost, 
neboť jest to nejstarší zápis v našem rodišti vyhotovený. Nadace právě jmenovaná nebyla však zcela nová, neboť r. 1380 požíval tu Mikuláš z Pacova jako oltářník sv. Kateřiny nadání 5 kop gr. tehdy již 17. rok jako roční úrok ze vsi Středokluk. /42/ R. 1391 dne 17. února po resignaci tohoto Mikuláše z Pacova ustanovil tu Albert z Gryfštetu seděním na Středoklukách jako patron kněze Petra, dotud oltářníka v kostele sv. Mikuláše. /43/ Po  dobrovolném odchodu kněze Kuncmana podal týž patron k oltáři jmenovaného kostela kněze Václava z Pacova a r.1409 k oltáři jedenácti tisíc panen téhož kostela Václava z Landškrouna, do té doby kněze litoměřického. /44/
   Také však byl nucen nově r. 1411 dne 14. ledna presentovati ke kostelu středokluckému po smrti faráře Petra nového kněze Mikuláše, syna Václava z Domažlic. /45/
   Na tomto místě jest třeba zmíniti se o osadě, ve starých listinách několikráte připomenuté, ale dosti záhy pusté a pak nadobro zmizelé jménem Třebovízek, jež ležela v místech nynější Pazderny, která sama jest původu novějšího.
   V zakládací listině kláštera břevnovského se tato osada nepřipomíná, ale za to v urbáři téhož kláštera z r. 1406 se uvádějí se vší možnou důkladností i její jméno i její poddanské povinnosti. /46/ V urbáři břevnovském z r. 1406 se vyčítají totiž v majetku kláštera vesnice (nebo jich části) Řepy, Ruzíň, Liboc, Veleslavín, Svrkyň, polovina vsi Třebovízek a celé vsi Hol a Újezdec. Ježto pak ve výčtu majetku a platů v těchto vesnicích se uvádí tvar „Trzebowiczie“, jest třeba zdůrazniti, že se tak stalo omylem. V seznamu žádná ves Třebovice uvedena není, nýbrž Třebovízek a pořad výčtu od Svrkyně, k Třebovízku, Holi a k Újezdci zřejmě svědčí pro osadu alespoň v blízkosti Středokluk se nacházející, kdežto Třebovice - na něž snad by se tu mohlo také mysliti, ač k Břevnovu nikdy nepatřily, leží až u Ořecha. K majetku kostela a kláštera břevnovského v Třebovízku slušely 4 „dědiny“ (usedlosti), z nichž každá platila úrok o sv. Jiří a o sv. Havle po 32 gr., odváděla ročně 32 vejce, hrách a ječmen a musila ve žních vrchnosti žíti oves, seno sekati a sušiti, len sklízeti, ovce mýti a stříhati a p. V Třebovízku byla také 1 „náprava“ (odtud „nápravník“) t. j. statek svobodný, jehož držitel slul tehdy Jan Hruška a měl pouze jakési menší povinnosti vůči opatu břevnovskému. R. 1406 ke dni 4. května jest uveden tento nápravník jako svědek a přítel opatův za sporu břevnovského kláštera s Václavem z Třebestovic /47/ a k r. 1407 dne 24. května se jmenuje v listině mezi několika slovutnými panoši i tento Jan Hruška z Třebovízka. /48/ R. 1406 ke dni 3. ledna se uvádí jméno Trebovízku ve spojení s Černomicemi slovy „Přibiko Šíp z Šelnberka sídlící v Bořicích olomoucké diecese daruje 10 kop úroku ve vesnicích Třebovízek a Černomice, jež má v držbě urozený muž Herbort z Kolovrat, sídlící v Ročově, Dominikovi z Budějovic, kanovníku sv. Apolináře v Praze. /49/
   R. 1434 dne 21. října se uvádí jako majitel nápravy v Třebovízku Tomáš Hvězdář /50/ a r. 1436 dne 21. srpna v úterý před sv. Bartolomějem odkazuje mistr Jílek z Prahy 5 kop gr. platu ročního, holého a věčného na zboží pana Herbarta z Kolovrat v Černomicích a v Třebovízkách „ve prospěch školy u sv. Jiljí na Starém Městě  Pražském. /51/ Po té k roku 1457 se připomíná ještě Anna de Třebovízek jako manželka Martina Meysnara z Lužné. /52/
   Jedna z posledních zpráv o Třebovízku se vyskytuje r. 1562 ve smlouvě, jíž bratří Václav a Jan purkrabí z Donína prodávají Čičovice a ves pustou Třebovízek Ctiboru Sluzskému z Chlumu a na Tuchoměřicích. /53/
   Tehdy byla tedy ves Třebovízek již pustá. Jest však jistě zajímavo čísti v účtech kostela tuchoměřického k r. 1691 záznam, že byla koupena kráva mladá Matěji Kelíškovi do „Třebovízky“ jinak na „Pazdernu“. Tu se jméno této zmizelé vesnice připomíná naposledy a zároveň se nepřímo praví, že táž ves po svém obrození koncem stol. 17. dostala nové jméno „Pazderna“, jež podržela již navždy.
   Věnovali jsme zde o něco širší vzpomínku této osadě a to z té příčiny, že památka její z mysli krajanů úplně vymizela.
   O vesnici Kněževsi byly učiněny zmínky na různých místech této práce a to hned na samém počátku ve výčtu osad, příslušných ke klášteru sv. Jiří a ke kapitule vyšehradské. Kněževes jest zajisté vesnice starobylá, sahající svými počátky až do 10 století. Vyznačovala se také pevnou tvrzí, na níž již r. 1383 seděl jakýsi Šimon Kněževeský. V listině krále Karla IV. z r. 1356 se uvádí mezi 41 vesnicemi, patřícími proboštu vyšehradskému i Kněževes. Byl tam však i dvorec kláštera sv. Jiří a několik držitelů statků zemanských svobodných, mezi nimiž se jmenují r. 1318 Dětvín, Pašek, Jan a Vavřinec.
   Proslulou osobou byl již před r. 1400 Mikuláš z Kněževsi jinak z Ořecha, jenž byl mistrem kuchyně královské cís. Karla IV. a hofmistrem Žofie, manželky krále Václava IV., pak konšelem ano i purkmistrem pražským, a stal se velkým dobrodincem kláštera sv. Tomáše na Menším Městě Pražském, kde byl později i pohřben. /54/ Po něm tvrz kněževeskou držel a také vynikl proslulý Jan z Kněževsi, konšel Starého Města Pražského. Jest to týž, který r. 1421 na sněmě čáslavském byl vyvolen mezi 20 vladařů zemských jako zástupce a konšel města Prahy. Týž se i později zhusta vyskytuje v zápisech jako muž zámožný a ve veřejném životě činný. /55/
   Po Janovi počíná vynikati jiný Mikuláš z Kněževsi, snad Janův syn, který držel veliký majetek, ač jeho zboží v Kněževsi bylo nepatrné, a od r. 1426 zasedl v radě staroměstské. Za manželku měl Elišku Valdštejnskou z Říčan. /56/ Tento Mikuláš záhy zemřel a Kněževes se dostala před rokem 1434 do rukou Vítka z Landštejna a ze Zelče: po něm ji dostal syn tohoto, řečeny opět Mikuláš. Ovšem že se tu jedná stále o pouhé části zboží a nikoli o jeho celek.
   Onoho Mikuláše Kněževeského, zvaného též z Ořecha, potkal zlý osud za násilnické vlády purkmistra Starého Města Pražského Pešíka z Kunvaldu. Upadnuv totiž v podezření zrady nad spoluobčany pražskými, byl jat a vsazen do vězení na Žebráce. Odtud však uprchl, dopustiv se prý vraždy na svém strážci, a usadil se na Mělníce, kde r. 1439 zemřel. Krátce před smrtí odkázal své jmění (dům v Celetné ulici v Praze, tvrze Žířice, Psáře, Kněževes atd.) služebnici Anežce a jakémusi Avovi, /57/ po jejichž smrti měl tento majetek připadnouti na žáky chudé, připravující se ke stavu kněžskému. Tato závěť asi nevešla v platnost, protože obec pražská celý majetek zabrala sama a vydala ho z části Hanušovi z Kolovrat. V Kněževsi samé mu zbývalo tehdy již pouze 16 kop gr. na Vítkovi z Landštejna. /58/ O tom všem bylo jednáno na sněmě obecném v Praze r. 1440. /59/ Později r. 1450 dne 26. března rada Starého Města Pražského Mikuláše Kněževeského - dávno již mrtvého - úplně a tklivě rehabilitovala, /60/ prohlásivši ho za nevinně odsouzeného pod tlakem zlovolného purkmistra Pešíka z Kunvaldu. Bývalý majetek Mikulášův přiřkla, jak toho bylo již vzpomenuto, Hanušovi z Kolovrat, který ho postoupil Berkovi z Dubé a ten opět králi Jiřímu z Poděbrad, jenž ho zase předal Vaňkovi z Kněžmosta. /61/
   Jedna jest ještě záležitost, které si u staré Kněževsi musíme nutně povšimnouti. Jest to starožitný urbář či soupis povinností poddaných lidí, kteří patřili v této osadě pod klášter strahovských premonstrátů ve 14. století před dobou husitskou. Taková zvláštnost nemohla býti opomenuta ani u Černomic, ani nyní u Kněževsi.
   V majetku jmenovaného kláštera byly v Kněževsi 3 lány platící, vybavené právem zákupným, jež ročně odváděly 6 těžkých marek, počítaje marku 64 groše, a sice polovinu na sv. Havla a polovinu na sv. Jiří a 6 kur z každého lánu. Také platili berni zemskou partikulární v jednotlivých letech z každého lánu 33 groše, jakož to bylo v jejich výsadách vyznačeno. Platy z řečených lánů bral jako vrchnost od r. 1406 jakýsi Václav z Milostína, vyjma partikulární kontribuci, již držitelé lánů platili klášteru s berní generální.
   Vytčené ony 3 lány drželi tou dobou Jan, Skála a Zikmund. /62/ R. 1410 je měli ve svém majetku Peša a Jan, o jichž zboží a povinnostech se zachoval zápis zajímavý, zahrnující dávný poměr těchto lánů k nařízené vrchnosti. /63/Jmenovaný Václav z Milostína vstoupil do plné rady Velikého Města Pražského a svobodně ... a beze všeho přinucení vyznal... že Peša a Jan, „člověky jeho úročnie“ z Veliké Kněževsi, ukazovali jemu list purkrechtní svůj od myší zhryzený, jakož jejich předkové od opata a konventu strahovského na ty 3 lány v  Kněževsi, na nichž sedí a jemu z nich úroky platí. A proto k vůli uvarování nepříjemností,- kdyby se listina ztratila - oznámil, že mají pravé purkrechtní tři lány v Kněževsi a platí z každého z nich o sv. Havle kopu a čtyři groše a šestero kur a o sv. Jiří kopu a čtyři groše jemu i po něm jeho budoucím. A když by zemská berně byla, tehdy mají dáti z každého lánu půl kopy grošů. A také pod jeho soud slušejí v právě purkrechtním a mají požívati ortele práva pražského. A také jeho budoucí nemají jich k... robotám tisknouti, ani „otumrlé“ (odumrtí) státi a bráti. A v to právo a v svrchu psané poplatky Jan a Peša... ty dědiny s svými dvory a sedlištěmi moci budou dáti i prodati i jich dědici a budoucí člověku hodnému s povolením svrchupsaného Václava a jeho budoucích.
   Toto doznání a svolení pak purkmistr a rada města pražského „pro budoucí pevnost v knihy městské vepsati a vložiti...kázali“. Stalo se v plné radě dne šestého po Všech Svatých l. P. 1434.
   V Kněžívce (Kněží víska), jež slušela ke klášteru strahovskému celá, jest ovšem výčet obsáhlejší, nechybí tam ani dvůr s dvojím poplužím, ani mlýn, ani krčma, ani podruzi a dědiníků se uvádí jménem 11. /64/ Však v této obci jako v Nebušicích, Horoměřicích a j. měli strahovští premonstráti značný majetek až do našich nynějších dob nejnovějších.
   Abychom před líčením událostí v době bouří husitských měli obraz svého rodiště s okolím úplný, vidí se nám na tomto místě uvésti dodatečně ještě požitky několika pražských klášterů, odtud i z okolních vsí vycházející.
   Tak probošt pražského kostela měl mimo 32 celé prebendy i 2 poloviční, totiž jednu v Holubicích a druhou ve Středoklukách. Též bral nějaký užitek z Bělok, ač nevíme blíže jaký. /65/ Scholastik a jiný ještě kněz pražského kostela jako ovšem člen kapituly bral také, jak to bylo již připomenuto, nějaké příjmy ze Středokluk a jiný člen kapituly býval správcem statku kapitulního v Kněževsi, v Kněžívce, v Tuchoměřicích atd. Velký oltář Panny Marie v pražském kostele měl 2 oltářníky, z nichž každý měl 10 kop gr. platu, na kteroužto částku se odvádělo z Bělok 5 kop gr. ročně.
   Oltář sv. Moudrosti v témž kostele měl nadaci 20 kop gr., na něž se připlácelo také z Bělok.
   Proboštu kostela vyšehradského býval tamní kapitulou propůjčován k osobnímu požitku majetek v Kněževsi.
   R. 1373 držel kardinál sv. Anděla jakousi prebendu mimo jiná místa i ve Středoklukách, jako ovšem kanovník pražského kostela, jak bylo již uvedeno.
   V letech 1388—1404 držel prebendu ve Středoklukách, Studcích a Kobylisích kanovník pražského kostela a doktor práv Jaroslav z Pořešína.
   Časem se stávalo, že příjemci stanovených úroků musili se jich domáhati násilím, jako se to stalo ve Středoklukách v květnu r. 1406. Bonka, manželka Hanuška ze Středokluk, syn jejich Kliment, Dorota a Kateřina dcery, se uvolili zaplatiti 5 a půl kopy gr. scholastikovi pražské kapituly Janu Malesicovi, jež mu byli zadrželi, pod trestem exkomunikace (vyobcování z církve) a pod hrozbou, že v případě opačném jim bude moci věřitel zabrati a prodati sklizeň letní i podzimní a to i s chalupou. /66/
   Tím však potíže scholastika Jana Malesice nebyly vyřízeny, neboť r. 1408 v lednu musil opět soudně přinutiti panoše Ješka, majitele nápravy ve Středoklukách, k zaplacení dlužných 102 grošů, za kopné (kopa!) pak 18 gr. a za berně 22 a půl gr., vše na sv. Jiří nejblíže příštího, při čemž musil dlužník kuřata, vejce a jiné takové dávky také obvyklým způsobem odváděti a to vše zase pod trestem vyobcování z církve.
   Ke klášteru strahovskému kolem r. 1410 patřila mimo Horoměřice, Nebušice, Kněžívku, Úhonice atd. i část Kněževsi, kde mívali poddaní mimo jiné povinnost pro klášter mýti a stříhati ovce. Poddaní kněževesští měli vedle jiných vůči klášteru strahovskému i povinnost choditi na hon a všelijak při něm vypomáhati.
   O Bělokách se dále dočítáme, že v nich a v Sobíně držel prebendu v l. 1367—1385 Přibyslav, arcijáhen horšovský, jako kanovník pražské kapituly. /67/
   R. 1371, v den sv. Martina pronajal Přibyslav svůj dvůr v Bělokách Řehoři, občanu Starého Města Pražského, s poli, lukami a s úrokem holým dvou sedláků, ke zboží patřících, na 3 roky za 4 kopy gr. praž. ročně (dříve se platilo 5 kop gr.), placených po dvou kopách o sv. Jiří a o sv. Havle bez odvádění dobytka malého i velkého, kuřat, vepřů a jiných obvyklých dávek, jakož to bývalo i za předchůdce Přibyslavova Chotěboře z Budiny. /68/ Míval však tu prebendu i Fridman, syn Mikulášův z Oustí, již směnil r. 1382 za prebendu v Sobíně a Ctiněvsi. R. 1413 měl prebendu v Bělokách a Sobíně Zdeněk z Labouně, mistr svobodných umění, kaplan králův, děkan u Všech svatých a probošt tamtéž. /69/
   R. 1420 dne 25. prosince obdržel oltářník u sv. Ducha v Praze Petr z Libochovic polovinu vsi Bělok s mlýnem kostela pražského a se vsí Lidicemi sv. Anny, s jedním člověkem krejčím v Zájezdě sv. Benedikta s loukou „Trávník břevnovský“, s 2 úročníky a úrokem 6 kop gr. /70/ ve vsi Kovářích kapituly vyšehradské.
   Co se tkne Středokluk samých, vidíme, že tu zboží všechno patřilo jednak k domácí tvrzi, ale toho bylo dosti málo, totiž tvrz s dvorem, půldruhé popluží, právo podací ke kostelu sv. Prokopa a nějaký úrok ze vsi, jednak ke kostelu sv. Tomáše na Menším Městě Pražském, jednak i kapitule pražské, z níž scholastik a jiný kněz ještě brávali své jisté požitky. Probošt pražské kapituly tu míval jako i v Holubicích půl prebendy, takže Středokluky a pak i Studce u Nymburka patřily k nejlepším a nejvýnosnějším prebendám pražské kapituly.
   To vše ovšem bylo ihned na samém počátku husitských bouří rozvráceno. O tom však dále.
   Mezi tím stala se se zbožím středokluckým nová změna.
   Po r. 1410 nastal na krátko rozkvět panství okořského. Ves Okoř se připomíná v zakládací listině mezi zbožím kláštera svatojiřského v Praze, jak toho bylo již svrchu vzpomenuto. Za krále Karla IV. tu byl založen hrad, patrně tehdejším držitelem vsi Františkem Rokycanským, od r. 1414 pak patřilo toto zboží Mikuláši Augustinovu jinak podle statku na Žatecku z Egenberku, který byl nejvyšším písařem zemských desk a zasloužil se vedle mistra Jana Husa r. 1409 o vydání památného dekretu kutnohorského.
   Téhož roku po smrti Alberta z Gryfštetu se dostala středoklucká tvrz s dvorem, půldruhým poplužím a s úrokem na dědinách ve Středoklukách i s podacím kostelním dceři jeho Kateřině, manželce Jindřicha Stupice z Čistého, která pak brzy potom vše toto prodala Mikuláši z Okoře, právě jmenovanému. /71/
   Co všechno tu Mikuláš Augustinov v podrobnostech držel, dovídáme se teprve ze zápisu samotného, zachovaného v deskách dvorských a zemských k r. 1415, /72/ když panství středoklucké již prodával Petru Meziříčskému, bohatému kupci a měšťanu pražskému, v den 29. dubna. V zápise tomto se praví, že Mikuláš z Okoře prodává Petru Meziříčskému z Prahy svůj majetek ve Středoklukách a sice tvrz, dvůr s půldruhým poplužím, statky selské s úroky, které tam má, s poli, loukami, lesy, potoky, rybníky, s mlýny, s právem podacím při kostele, s robotami a všemi svobodami atd., s plnou mocí vrchnostenskou a se vším vůbec, co tam má...vyjma úrok, jejž Petr Meziříčský již tam má...to vše že prodává jmenovanému Petru Meziříčskému z Prahy a jeho dědicům za 350 kop grošů a doznal při tom zároveň, že tyto peníze obdržel a jemu zboží postoupil.
   Podpisy své k této smlouvě připojili Karel z Lošan, Ortlín, zlatník z Prahy, a Mikuláš, plebán z Písku, což vše se stalo l. P. 1415, druhého dne před sv. Filipem a Jakubem.
   Nový majitel, jak jest ze smlouvy viděti, bral již před tím od některých středokluckých poddaných nějaké platy a nebyl tu tedy neznám. Na téhož jmenovaného Alberta z Gryfštetu se vztahuje záznam, že ve Středoklukách zemřel a zboží jeho že ostříhají Herbart Kolovrat z Ročova a Alšo Kolovrat z Březiny. /73/
   Ihned dne 8. února 1415 zabezpečoval si Petr Meziříčský svůj majetek proti pychu Václava Smolíka (z Lidic?) tím, že tento musil před radou Starého Města Pražského slíbiti a se zavázati, že ho nebude již na jeho zboží obtěžovati a jemu škoditi. /74/
   Týž Petr Meziříčský držel současně se Středokluky i tvrz a ves Makotřasy, koupiv je patrně po Štěpánu z Tetína, kanovníku pražském, a bratru jeho Ješkovi z Makotřas, kteří mimo to oba, jak se dočítáme, 21. července 1356 prodali 20 kop gr. platu na Zlíchově a v Makotřasích Seidlovi z Písku, měšťanu pražskému, již svrchu připomenutému. /75/ Mimo to patřily témuž majiteli i Řebce (Řebeč), Běloky, 1 člověk v Lidicích a 1 na Zájezdě.
   Středem tohoto majetku byla tvrz makotřaská, takže i Středokluky sem byly poddány.
   Dědicem Petra Meziříčského se stal r. 1416 Jindřich z Lažan, pojav jedinou jeho dceru Dorotu za manželku.