Pro rodinu Strnadovu bylo to opravdu trestem. Nehledě k tomu, že zvykli příliš městskému životu, měli dorůstající děti, a na vsi nebylo příležitosti něčemu kloudnému se naučiti. U Strnadů neměli jmění, aby hochy i děvčata mohli vydržovati na studiích. A tak, když studoval Jeník, druhý syn, Tomáš, musil k vojenské hudbě. Za císařství byla v tom konečně budoucnost; vysloužil dvanáct let a dostal místo ve státní kanceláři. Ale tři děvčata Strnadovic však pohořela. Nejstarší, dvacetiletá Marta, měla známost s bratrancem. Ten však čekal na štěstí u vojenské hudby v Uhrách, jako Tomáš v Polsku. Šestnáctiletá Helena zkusila to s učením u vesnické švadleny, konečně, šití může každá žena potřebovat, ale nejmladší školačka Madlenka [Dalenka Bečvářová], již jako dítě nápadně krásná, měla před sebou jen vzdělání tří vesnických tříd.
   Paní Strnadovou, inteligentní ženu, přeložení mužovo velmi trápilo, Strnad raději o tom nemluvil, a Marta ohrnovala na venkov nosík. Helena se po ní opičila. Jen Madlenka cítila se ve venkovském ráji spokojena, jsouc jako dítě šťastna mezi dětmi. Zpřátelila se s opálenými pasačkami a zajímala se o jejich husy a králíky. Zlatovlasá Madlenka stala se jakýmsi bůžkem vesnické dětské chásky.
   O Martě říkali ve vsi, že je pyšná. Za nic na světě nebyla by šla k muzice v selské hospodě Vojíkových. Ke Kloučkům teprve ne. Měla svou naději, že ji bratranec Ludvík z vesnického zakletí jednou vyvede a hrála si na nepřístupnou princeznu. Však selská hospoda u Vojíků vypadala pomalu jako pevnost. Byla to jednopatrová budova v prostorném dvoře, její průčelí bylo široké, vzadu byl dlouhý přístavek, sál, a k tomuto ještě přiléhalo přikrčené stavení deputátníka. Hospodář neměl mnoho polí, leč hospodářskými přístavky vyrovnal se sedlákům. Strnadovi bydlili s výměnkářkou Vojíkovou v prvním poschodí.
   Martina vycházka bývala do kostela, nebo když šla nakoupit, a odpoledne, bylo-li hezky, vypravila se s ruční prací a malou Madlenou do háje „U andělíčka“. Měli tam ze selské hospody pouhých pět minut. Helena bývala by byla družnější. V šití přišla blíže do styku s dívkami stejně starými a zajímaly ji jejich románky. Byla by se s nima ráda o pouti na sále u Vojíků proskočila, leč doma toho nedovolili.
   „Přece snad nebudeš tančit s čeledíny?! A když jdeš do venkovské zábavy, kam může i čeleď, musíš být na to připravena, že by pro tebe i kočí přišel,“ říkala Marta.
   „Musili bychom ti koupit nové šaty, střevíce, dcery sedláků chodí v hedvábí. Ne, má drahá, stálo by to peníze, a my nemáme nazbyt. Stálo nás dost stěhování sem. Strýc nám na ně musil půjčit, a ještě teď doplácíme,“ vykládala matka.
   Helena si proto zpočátku zatruchlila; ale tatínek jí domluvil, že je malý blázen, a nakonec si také zvykla. Dobře tedy! U Strnadů budou dvě zakleté princezny, a Helena nad rozešitou strakatou bluzou u švadleny Pouzové začala sníti o tom, kdo ji asi vysvobodí.
 

   Sobotního odpoledne před svátkem sv. Jana Nep. u Strnadů Marta s matkou uklízely, Helena s Madlou se haštěřily, a otec na klavíru přehrával zítřejší mši. Vedl také kostelní hudbu. Slunce zalévalo jeho ušlechtilou hlavu a bílé klávesy. Z oken otvírala se vyhlídka na osluněnou planinu.
   Když byly Helena s Madlenkou v nejčipernější šarvátce, otec si jich konečně všiml a Helenu zakřikl: „Nestydíš se, taková velká a stále tu malou zlobíš!“
   „Ale vždyť ona zlobí mne, ona začala,“ hájila se Helena vřískavým hláskem.
   „No, dobře, dobře! A aby bylo lépe, ustrojíš se a půjdeš do Kosové [do Bělok] k Trnkovům, [k Šebkovým] vyřídíš Aničce a mladému Trnkovi, aby zítra nezapomněli přijít včas na velkou mši sv.“
   Kosová [Běloky] byla rozkošná malá vesnice při potoku v samých sadech,

pod táhlým lesem Krupinou [Krupí]  na stráni, za nímž bylo již viděti doutnající kladenské hutě. Trnkovi měli tam statek, a jejich děti, dvacetiletý Jeník [Pepík Šebek] a patnáctiletá Anička, vypomáhali Strnadovi na kůru. Jeník hrál na housle, Anička [Tonča] zpívala.
   Helena s Aničkou kamarádily. Chodily spolu do šití. Heleně se u Trnků líbilo. Bylo to takové staré stavení, obrostlé růžemi. Hospodář byl rázovitý sedlák, hospodyně, matka osmi dětí, stále hezká a rozumná selka. Děti zdědily její sličnost, ale ne každé tatíkovu rozšafnost. Dospívající dcery nosily se již po městsku, Jeník, nedostudovaný student, rád chodil po zábavách.
   Helena po otcově vybídnutí nechala hádky a chystala se do Kosové [do Bělok]. Když se o tom dozvěděla maminka, řekla jí, aby vzala Madlenku s sebou.
   „Bodejť! Bude mne zase zlobit a já to odnesu!“ vzpírala se dívka. Nakonec se však sestřičky dohodly a ruku v ruce vyšly do osluněného májového odpoledne. Madlenka vzhlížela vzhůru k naparující se Heleně a mžourala šelmovsky očima. Ne, nešlo to jinak! Helena musila blíže Moudrých [Moravcových] mladé zahrádky popadnout Madlenčinu krásnou hlavičku a dáti jí hubičku. Bylo pak po naparování, a se smíchem klusaly obě na náves, plašíce koťata, která se před vraty statků vyhřívala.
   Šly kolem školy, nad „chaloupkami“, kolem pošty, kovárny a již měly i továrnu za zády.
   „Nenatrháme si fialek?“ otázala se Madla. Před nimi v dolíku zelenal se bukový hájek, s jehož skalisek byl rozkošný pohled na Kosovou pod lesem Krupinou. [na Běloky pod Krupím]
   „Zde rostou sasanky. Fialky jsou v našem hájku „U andělíčka“ pouze“, povídala Helena. A doložila: „Sasanky natrháme, až půjdeme zpět. Rychle vadnou. Však jich také již nebude mnoho.“